foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Můstek
REPORTÁŽ: PrahaIN.cz v neděli dopoledne vyrazila nejprve do nákupního centra na Chodově, aby se podívala, jak to uvnitř vypadá v době, kdy do České republiky konečně zavítalo slunce.
Ačkoli bylo kolem jedenácté hodiny už hodně příjemné klima, rozsáhlé chodby praskaly ve švech. Trochu nás to zaskočilo. Prošli jsme místo křížem krážem, abychom se vypravili ještě do přilehlých ulic, kde byl naopak naprostý klid. Nedělní ticho nejvíc kontrastovalo v areálu The Park, kde to vždycky po ránu vypadá jako při stěhování národů. Poslední den tohoto týdne jsme ovšem potkali pouze jedno doručovatelské auto a dva muže s cigaretou před tamní trafikou.
Odpoledne jsme měli domluvené setkání s Ukrajinkou Irinou, chtěli jsme vědět, jak žije. Jde o čtyřicátnici, které jsme v minulosti párkrát pomohli. Český majitel pracovní agentury ji několik měsíců neplatil se slovy, že nemá z čeho. Našli jsme ho v kanceláři, před níž měl zaparkovaný nový Porsche Cayenne. Nakonec zaplatil. Irině jsme pomohli také s lékařem, ačkoli jí nic nebylo.
V Čechách je od začátku války se synem. Manžel je na frontě a ona o něm příliš mluvit nechce. Když, je to až moc emotivní a těžko se popisuje, že mu z Prahy posílá boty, kterých se prý v armádě nedostává. I to víme poměrně přesně, jelikož jsme ten balík na poštu nesli vloni za ni.
Irina je svérázná, pracuje ve Fotolabu a syn (11) chodí na základní školu v Praze 4.
Chodili jsme centrem metropole.
Irina pravidelně prohodila pár slov s krajany, kteří zde pracují. Většinou jde o stejně staré ženy, nejčastěji prodavačky ve všelijakých obchodech. Od jídla po kosmetické doplňky neznámých značek. Sama Irina nám řekla, že hodně žen je v Praze bez svých mužských protějšků. Ti mladí, kteří se zde podle ní prohánějí v luxusních autech, si propustku z Ukrajiny koupili. Jak, to nevěděla. Jen se to mezi nimi říká.
A je tu prý ještě jeden rozdíl. Ukrajinci, kteří odešli těsně po vypuknutí války, hledí skrz prsty na další, kteří přišli později. Důvodem má být právě to, že se měli vyplatit z povinné vojenské služby, pokud mluvíme o mužích. Proti ženám nepadlo jediné slovo, Ukrajinky se vnímají jako nositelky života a víry.
Jak nám Irina opakovaně zdůraznila, jsou a vždy byli chudí, proto manžel zůstal a ona za drtivou většinu ušetřených peněz „zmizela k nám“. Irina určitě nemaluje čerta na zeď. Putin podle ní už brzy umře na infarkt. Řekla to stejným tónem, jakým synovi objednala kopeček zmrzliny za čtyřicet korun.
Jednoznačně největší překvapení nastalo na Můstku, kde se na lavičce povalovali čtyři její krajané. Mohlo jim být kolem padesáti, možná víc. Nebyli opilí moc, nekřičeli, ale kolem sebe měli výrazný nepořádek. Nějaké ty lahve od piva a krabicové víno. K tomu zvláštní jednorázové kalíšky od vodky.
Rozum nám velel je obejít. Irině nikoli. Vzala to přímo k nim a možná minutu „promlouvala do jejich duše“. Byla dost hlučná, úsečná a ani jednoho chlapa nepustila ke slovu. U toho máchala rukama. Než nám došlo, co přesně se děje, chlapi pokývali hlavou a začali sbírat nepořádek. K našemu nepřerušovanému údivu všechno odnesli do už tak přeplněného koše a poroučeli se směrem k Národní třídě. Irina se k nám vrátila a pokračovala v chůzi.
Nám to nedalo, chtěli jsme vědět, co jim řekla. „Vlastně nic. Jenom tolik, že pocházím z Jalty (město na Krymu, pozn. red.) a že tamní chlapi umírají, aby oni tady mohli chlastat a bavit se, ať na to nezapomenou, až se budou vracet!“
Zbytek procházky jsme už vlastně ani nevnímali.
Kolem čtvrté se rozloučili, Irina a syn nasedli do tramvaje směrem na Modřany, snad stokrát poděkovala za procházku i naši předešlou pomoc a typicky uspěchanou češtinou dodala s pánem Bohem a ať jste zdraví.