foto: Markéta Grušáková, PrahaIN.cz/Vesnice na Šumavě, ilustrační foto
ROZHOVOR: PrahaIN.cz nabízí závěrečnou část rozhovoru s Davidem Weissem, sedmdesátníkem, který už skoro půl století žije v Německu. Navzdory věku, kdy by nemusel pracovat, pracuje nadále.
Pokud by přestal, skončil by v nemocnici, připouští.
V prvním článku jsme se zabývali kvalitou potravin, v té druhé jistému srovnání pracovního nasazení Čechů a Němců. S tím souvisí i závěrečný díl našeho povídání, týká se brigád, dospívajících dětí a jejich ochotě zapojit se do plnění rodinného rozpočtu.
„Naše, dneska už stará generace byla zvyklá se starat. Kdo byl z města, jezdil pomáhat příbuzným. Kdo žil mimo město, neměl vlastně žádný volný čas. Kdykoli jsme se o víkendu chtěli sejít na fotbal s vrstevníky, polovinu z nich tátové nepustili, museli pomáhat doma tátovi, dědovi. Nebo museli jet někam za příbuznými a dělat tam. Má vnoučata, mám jich pět, všechna začala chodit na brigády už v deseti letech, začínala házet letáky Bauhausu do schránek. Taková blbost, ale je to stálo dvě hodiny o víkendu. Byl jsem hrozně rád, že se k tomu obě mé dcery takto postavily a že je přiměly pracovat,“ shrnuje David Weiss pro naši redakci.
V Německu prý navíc nejde o nic převratného, natož výjimečného. „Děti se učí práci. Neříkám, že pracují, ale že se učí práci, rozumíš tomu rozdílu? Už jsem říkal, že když seš v jiné zemi, musíš být lepší, pracovitější. V Česku se hodně řeší migrace. A nejen ta arabská, Afričané. Prostě obecně migrace. Německo se od devadesátých let bezesporu proměnilo. Poznal jsem stovky rodin, které sem přišly za lepším. Jejich tátové dřeli, děti pomáhaly, jak se dalo. Nešlo o žádné teroristy, nemakačenka, jak se říká. Moje zkušenost je podložená třiceti lety práce s těmi lidmi. I jejich dětmi. Uměli makat, nestěžovali si, byli vděční. Když se podívám na současnou generaci dětí v Česku, kam, jak víš, jezdím snad padesátkrát ročně, je to úplně jinak. Děti se nudí. Jsem úplně alergický na mobily v rukách.
Sháněli jsme do provozu, do hotelu i restaurací, pomoc do kuchyně. Nepřihlásil se nikdo. Sháněli jsme pokojské, zahradníka, sháněli jsme člověka na údržbu a odklízení sněhu. Nikdo. Já nezůstal s rukama v klíně a zajel jsem za známými, kteří mají dospívající děti, tak kolem dvaceti. Víš, jak jsem dopadl? Všichni rodiče je omlouvali, slyšel jsem nespočet důvodů, proč jejich dcera nebo syn nemůže jít dělat do zimy, do kuchyně mýt nádobí, pomáhat uklízet. Ještě je v tom marasmu podporují. Nakonec jsem to vzdal a dohodl se s holkami z Ukrajiny, ty za to umí vzít. To, co jsem ti teď řekl, nebylo jednou, to bylo snad každý rok za poslední dobu. Nenabízeli jsme málo, v Česku až 200 korun za hodinu. Já mít při škole na ruku tyhle peníze, skáču radostí až do Francie. V Česku nic. Tamní děti nechtějí brigády, nepotřebují peníze, protože se o ně starají z velké části rodiče až do dospělosti. To je špatně. Na staré musí dělat mladí, jak ti staří, tehdy mladí, dělávali na předešlé generace, to máš jako na poli, stejný princip koloběhu,“ uzavírá David Weiss.