foto: archív divadla Semafor, se svolením/Jiří Suchý, ředitel divadla Semafor
ROZHOVOR: „Lístky do Semaforu máme na tento týden!“ Tuto větu pronesla naše kolegyně poté, co se dozvěděla, že redakci PrahaIN.cz poskytl rozhovor ředitel divadla Semafor Jiří Suchý. V jejím hlasu zazněl zvláštní tón, který vždy slyším od lidí, kteří se chystají na návštěvu této divadelní scény. Je neopakovatelný a zůstává v paměti. Stejně jako všechno, co Semafor za 64 let své existence přinesl svým divákům. I když zakladatel divadla Jiří Suchý v rozhovoru pro PrahaIN.cz tvrdí, že se původní idea Semaforu nenaplnila…
Podle dostupných informací bylo úmyslem zakladatelů divadla Semafor (tedy i vás) věnovat se širokému spektru uměleckých žánrů, jako je film, poezie, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění, hudební komedie a podobně. Podařilo se vám během 64 let onen původní záměr naplnit tak, jak jste si představoval?
Ne, nepodařilo, ta idea ztroskotala před 62 roky. Od té doby to nepřestávám světu vysvětlovat, jenže svět je velikej a než se to donese ke všem uším, bude to nejspíš ještě dlouho trvat. V druhém roce existence nám dalo publikum na vědomí, že je zajímá pouze hudební komedie, a tak jsme se museli s ostatními rozloučit, někdy ke škodě publika. Nemohli jsme doplácet na ostatní žánry, které dosáhly jen několika repríz, v jednom případě dokonce jen dvě.
Nikdy jste nechtěl lidem předkládat laciný humor a vaše divadlo má prakticky 64 let vyprodáno. Co byste vzkázal hlasům, které občas "radí", že pokud chce někdo zvýšit čtenost, poslechovost nebo návštěvnost musí jít cestou bulvarizace?
Bulvarizace - další věc, s níž je nutno se smířit. Jejich vyznavačů je mnoho a mají právo i na pokleslejší vkus. Myslím, že většinou jsou to hodní lidé a ty, kteří jim slouží, prostě potřebují. Jsem jen rád, že jim tento servis nemusím poskytovat i já.
Letos uplyne 78 let od ukončení druhé světové války. Válečný konflikt včetně holocaustu byl dokonale popsán. V Evropě se ale opět množí antisemitské útoky, opět začíná být zpochybňována parlamentní demokracie. Máte vysvětlení pro tyto tendence a jak by se svobodomyslní lidé měli bránit?
Proti extrémům přitvrdit. Ale jinak trpělivě a s klidem vysvětlovat a přesvědčovat. Rozčilování a zatracování budí spíš odpor. Ale ti, se kterými cloumá nenávist, jsou nepřesvědčitelní. Jejich existenci musíme vzít na vědomí, jsou to prostě naši spoluobčané. Ale je třeba být ve střehu. Nedopustit, aby se radikalizovali.
Dá se nějak vysvětlit, jak je možné, že nedaleko našich hranic se "narodil" stát, který se začíná podobat nacistickému Německu a jehož příslušníci páchají zvěrstva na civilním obyvatelstvu?
Určitě se to vysvětlit dá, ale po mně to nežádejte. Já patřím mezi ty, kteří žasnou, jak je možné, že se to mohlo stát v jednadvacátém století.
Domníváte se, že poněkud pochmurná atmosféra nabere v nejbližší době pozitivnější kurz?
Myslím, že pochmurná atmosféra úzce souvisí se situací, v níž se naše planeta, případně naše republika, eventuálně rodina právě nachází.
Jak se vyrovnáváte s dobou internetu, mobilních telefonů a počítačů? Pedagogové varují, že mladí lidé nečtou knihy, nemají dostatečnou slovní zásobu, neumí rozvinout větu. Souhlasíte s tím, že jde o nevratný proces, nebo lidé začnou po určité době hledat cestu zpátky?
Protože jsem laděním spíš optimista, říkám si, že se lidstvo těchto vymožeností jednou nabaží natolik, že je začne používat v přiměřené míře. A že kultivovanější část společnosti začne vyvažovat ofenzívu techniky potřebami, které jsou pro člověka přirozenější. Ostatně už se to zvolna děje. Velmi zvolna. Někteří ale nejspíš setrvají při současném stavu. Přejme jim to.
Prozradíte našim čtenářům, jakou knihu právě čtete a které hudbě dáváte přednost v okamžicích odpočinku?
Je mým zvykem, vlastně zlozvykem, číst několik knih najednou. Teď jsem právě dočetl knížku Terezy Brdečkové O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Bylo mi dopřáno přiblížit se k těmto osobám a čtení o jejich dobrých i méně dobrých časech mě velmi zajímá.
Krom toho mám rozečtenou knihu André Bretona Co je surrealismus, která u nás vyšla v roce 1937. Tehdy mi bylo šest a o surrealismus jsem nejevil zájem. Ostatně ani dnes nejsem surrealista a myslím, že surrealisté by mě mezi sebou nestrpěli, ale dlužno říct, že mě tento směr vždycky zajímal a jeho dotek lze zaznamenat i v některých mých hrách a litografiích.
A co se týká hudby, je to především jazz mých mladých let - Ellington, Gershwin, Armstrong, dixieland, swing, be-bop, a pak jako když utne. A nemohu pominout můj současný silný příklon k hudbě klasické, neboli vážné. Od gregoriánských chorálů až po Igora Stravinského.