1280 x 720 (lg)

Můj egyptský deník - Jedeme do Afriky

13. 05. 202210:34
Můj egyptský deník - Jedeme do Afriky
foto: Markéta Šálková, PrahaIN.cz/Martin Herman

KOMENTÁŘ Nadešel den odletu, respektive odjezdu směr Praha Ruzyně. Odlet je naplánován z praktických důvodů zhruba hodinu po půlnoci dalšího dne. Tedy praktické a hlavně úsporné je to především pro cestovku, ale co, tak si holt zdřímneme v letadle, alespoň nám to líp uteče...

Zřejmě také z praktických důvodů jedou ale tentýž den manželka s dětmi na muzikál Tarzan, směr Praha. Což znamená, že se večer vrátí zpět, aby mohli zase pozdě večer zpátky do matky měst. Nekomentuju to, vlastně jsem spíš rád, že budu „Sám doma a ... sbalený“.

Večerní až noční cesta na letiště proběhla bez problémů, protože jak řekla manželka několikrát před odjezdem: „Všechno jsem zařídila, všechno prostudovala, nemá nás co zaskočit.“ Jen jsem byl donucen přibrzdit u pumpy, protože si nikdo nevzpomněl na roušky a „Bůhví, jak je to tam s rouškama, alespoň nějaký mít musíme a já jsem zařizovala všechno, tak alespoň ty roušky si mohl ty...“ No, alespoň jsem u pumpy zjistil, že rouška stojí asi 50 korun a při balení do zavazadla i to, že už jsem v kufru auta nějaké roušky měl.

Letiště mě vždycky pohltí takovou tou povznášející světáckou atmosférou a připadám si tam jako kombinace Simony Stašové z Románu pro ženy a brouka Pytlíka - ovládám většinu řečí tohoto světa, všude jsem byl, někde i dvakrát. Ten pocit mě většinou opouští hned co najdu odbavovací přepážku, kde je přede mnou asi 300 lidí, brečící děti (nedivím se jim, je pozdě večer) a věčně naštvané Rusky (nedivím se jim, taky bych byl věčně naštvaný, kdybych byl Ruska).

Konečně jsme odbaveni a čekáme na odlet. Nikdy nesmí chybět návštěva "Duty Free Shopu" za účelem nákupu piva, nebo panáku na krácení dlouhé chvíle i cestovní nervozity. Příšerně teplý Staropramen ale nepřispěl ani k jednomu, zato mě ale s předstihem připravil na Faraonovu pomstu, jak říkají protřelí "egypťáci" střevním potížím způsobeným egyptskou stravou.

Zdřímnutí v letadle, na které jsem se těšil nejen já, nevyšlo úplně podle představ. Možná jsem odvykl charterovým letům, nebo se mi prodloužily nohy, ale do sedadla jsem se sotva vešel a jakýkoli pohyb byl po celou cestu vyloučen. Přišel jsem si jako ve středověkém mučícím nástroji. Udělat si pohodlí tedy nešlo, což jsem se snažil vyřešit tím, že jsem částečně (hlavou a rukou) přepadával do uličky. Tam do mě ale s železnou pravidelností strkalo všech 324 lidí, kteří měli toho večera chuť se projít uličkou lásky a dotyků tam a zpět.

Když už to vypadalo, že konečně usnu, probral mě pokyn letušky k vyplnění formuláře, který mi strkala pod nos.

„Vyplňte si, prosím formulář.“

„My ho ale vyplňovali elektronicky.“

„Vyplňte si, prosím, formulář,“ zopakovala se zvětšujícím se úsměvem, ze kterého jsem dostal strach.

„Nám ale v cestovce řekli, že nemusíme, když si ho vyplníme elektronicky,“ vzmohl jsem se ještě k protestu, v jehož úspěch jsem ale sám nevěřil.

„Vyplňte si, prosím, formulář. Děkuji mockrát.“

„Děkuji, rád!“

Všechno bylo ale zapomenuto po přistání. I v šest ráno bylo příjemně, což sice předznamenávalo, že s pokračujícím dnem teploty překročí třicítku, ale přece jsme sem nepřijeli zmrznout, ne? Navíc odpadly i všechny starosti, zda máme v pořádku formuláře, potvrzení, COVID certifikáty atd. Nikdo po nás nic nechtěl, tedy kromě víza. Kdybych nevěděl, že cestovky provozují svoji činnost za účelem uspokojení potřeb pracujícího lidu, mohl bych si myslet, že mi ty služby byly vnuceny za účelem prachobyčejného finančního zisku. O té letušce ani nemluvím. Ale na to člověk přestane myslet hned, jak ho letiště vyplivne do autobusu a autobus do hotelové haly.

Tady ale začala moje práce a tou bylo sehnat pokoj dle představ mojí lepší poloviny, tedy co nejlepší s co nejlepším výhledem na moře, bazén, hory a palmy. Samozřejmě blízko moře a v podstatě u bazénu, restaurace a plážového baru. V těsném sousedství dětského aquaparku a velkostánku se zmrzlinou. Věrný pravidlu, že recepčního menším "všimným" neurazíš, vsunul jsem do svého pasu 20 EUR a čekal na zázrak. Ten přišel ve chvíli, kdy byly ostatní už dávno ubytováni a já se přišel na recepci přeptat, co bude s tím naším ubytováváním.

„Pane, ahoj! Dobré pivo, hezké holky. Čechy znám. Jak se máte?“ Svěřil se mi recepční se svými znalostmi o středu Evropy v mojí mateřčině.

„Měl bych se daleko líp, kdybychom už měli kde bydlet,“ odpověděl jsem mu a přešel do jazyka, který byl přijatelnější.

„Žádný strach, pokoj je připraven, tady Ahmed vás doprovodí a vezme vám kufry.“

Ahmed neotálel, vzal dva "loďáky", do kterých byla zabalená manželka a děti, já si vzal svůj baťůžek, ve kterém jsem měl svoje trička a plavky já a vyrazili jsme. Nutno říct, že 20 EUR tady ještě má svoji cenu a pokoj byl parádní. Prostorný, relativně čistý s velkou koupelnou, vířivou vanou a dalšími vymoženostmi. Hlavně ale obsahoval manželskou postel a dvě další normální postele + sedací soupravu s velkou TV a taky terasu.

Při vzpomínce na dovolenou v Bulharsku, kdy jsem Eura dodal až poté, co se první noc ukázalo, že náš pokoj je v těsném sousedství diskotéky, jsem si blahořečil. Vybavila se mi totiž i kvalita bulharského ubytování, kdy se soudruhům v Burgasu podařilo do relativně útulného jednolůžkového pokoje nacpat i druhou postel, a to vše obohatit o dvě přistýlky. Tenhle designérský počin měl za následek, že večerní cesta do postele a ranní vstávání nám zabraly asi tolik, co cesta na velmi vzdálenou pláž. To ráno, když jsem se rozhodl si stěžovat a podpořit svoji stížnost i stimulem vpravdě EURopským, jsme si říkali, jaké je to vítězství, že se zbavíme toho pokojíčku 4x3 metry a dostaneme ten slibovaný a parádně nafocený v katalogu. Po příchodu na nový pokoj jsme ale zjistili, že v Bulharsku prostě jiné pokoje nejsou...

Čekal jsem nejméně pochvalu před nastoupenou jednotkou a proto mě přivedlo v údiv manželčino konstatování, že jsem peníze investoval pravděpodobně zbytečně, a že pokoj je sice krásný, ale vypadá přesně jako v katalogu.

„No, právě,“ utrousil jsem a šel pozřít něco nápoje, který jsem si přivezl jako prevenci před zmíněnou Faraonovou pomstou.

Když už jsem u tohoto postrachu všech českých do Egypta směřujících turistů, tak jsem na doporučení lékařů jako prevenci začal před odletem brát probiotika. Ta zatím svůj účel plní parádně, takže teď čelím problému naprosto opačnému a pokud se něco nezmění, jsem rozhodnut zítra vypít obecní strouhu a trochu tomu pomoct.

A co moře? A aquapark? A alkoholické nápoje místní výroby? Tak o tom příště...

Autor komentáře je opoziční zastupitel hnutí ANO na Středočeském kraji a v Kolíně.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných