foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Jiří Štěpnička
ROZHOVOR: „Narodil jsem se v Londýně, pak jsem žil v Karlových Varech, v Praze jsem trvale až od mých třinácti let, a přesto se ze mě stal pražský patriot. V mém vztahu k Praze je úplně všechno, včetně hrdosti,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec Jiří Štěpnička.
Prahu mnoho lidí pokládá za velmi zvláštní, tajemné a duchovní místo. Souhlasíte?
Vyrostl jsem a žil jsem v uměleckém prostředí. Jsem proto, řečeno lidově, uměním nasáklý do morku kostí. Proto vnímám Prahu svýma očima, svým pohledem a citem. Nedivím se cizincům, kteří říkají, že Praha má v sobě cosi tajemného a velmi silného. Pokaždé, když se večer procházím Prahou, tak také cítím něco magického, i tu pozitivní energii, kterou má v sobě. Neumím to ale popsat, to nejde, cítím to. V mém vztahu k Praze je úplně všechno. Hrdost, že je hlavním městem naší země, že je krásná, že tímto prostorem kráčely naše dějiny, a nejen to. A zase jsme u umění. Historický střed města je vlastně jako celek obrovské a mimořádné umělecké dílo. Tak vnímám Pražský hrad, Malou Stranu, Staré Město, Staroměstské i Václavské náměstí a další a další části a zákoutí historického jádra, ve kterém najdete jednu uměleckou veličinu vedle druhé.
Mnoho měst o řadu cenných památek přišlo. Vlastně máme v Praze v tomto ohledu tak trochu štěstí, nemyslíte?
No samozřejmě. Velké štěstí. Praha je jedno z měst, které má množství zachovalých historických budov a památek, díkybohu nepoškozených. Je až neuvěřitelné, že se je podařilo zachovat a zachránit až dodnes. Přestože naše země mnohokrát prošla velmi dramatickými, politicko-společensky komplikovanými etapami, i přesto se podařilo mnoho zachránit, to je neuvěřitelné a úžasné. Ne všechno se samozřejmě podařilo. Například Václavské náměstí ztratilo necitlivými zásahy svůj původní charakter. Pořád ale k tomu místu máme silný vztah. Je to pořád ten pověstný Václavák.
Kde se v Praze cítíte nejlépe? Máte svá „osobní“ místa, kam nikoho nikdy nevezme?
Nejsilnější a velmi osobní vztah mám samozřejmě k místům, která jsou spojená s mým životem. Bydleli jsme na Malé Straně. Na Malostranském náměstí, na Nových zámeckých schodech a v okolí Hradu jsme s klukama doslova znali každý kout, každé zajímavé místo a každou zapadlou uličku. Později jsme do těchto míst chodili na procházky s mojí manželkou. Zvláštní je, že mám k Praze velmi silný vztah, ale až do svých třinácti let, než se vrátila moje máma z kriminálu, jsem žil v Karlových Varech. A také jsem je velmi miloval, protože to je nádherné město. Jak už jsem řekl, v Praze trvale žiji až od mých třinácti let. Přesto se ze mě stal pražský patriot.
Vzpomínáte i na školu?
Ano, velmi často. Důležité pro mě bylo, že v době, kdy jsem chodil na gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, tam studovala celá řada mých budoucích kolegů. Například Martin Štěpánek, Petr Štěpánek, Helena Lukasová, kterou jsem tehdy miloval. Prostě tam byla velká skupina lidí, kteří se už tehdy zabývali herectvím a k této profesi tíhli. A s nimi jsem se později setkával i v pracovním kontaktu na divadle, ve filmu nebo v televizi. Dodnes jsem ve velmi úzkém kontaktu a intenzivním vztahu s Petrem Štěpánkem. Jeho bratr Martin, kterého jsem měl také velmi rád, už bohužel nežije. Pamatuji si, jak v roce 1981 emigroval s manželkou Jaroslavou Tvrzníkovou do Rakouska. Později se přestěhovali do Německa a v Mnichově pracoval v redakci Svobodné Evropy. Vidíte, nedávno jsem se s Jaroslavou potkal v Malostranské besedě a zase jsme se po třiceti letech spřátelili.
Z Malé Strany jste se po studiích odstěhoval. Kde jste pak bydlel?
Několik let jsem bydlel na druhém břehu Vltavy v Jenštejnské ulici. Měl jsem tam byt v pátém patře v činžovním domě, bez výtahu, což mě udržovalo v dobré fyzické kondici (smích). Babička bydlela na Vinohradech, když jsme ji pak potřebovali vzít k nám domů, protože už sešla stářím, tak jsme oba tyto byty, můj a její, vyměnili za byt, kde žiji dodnes. A tak jsem se oklikou zase vrátil do míst, kde jsem kdysi vyrůstal. Kruh se uzavřel. Byl to původně čtyřpokojový byt. Do posledního pokoje vedla taková úzká ulička mezi skříněmi. Udělali jsme ale velkou chybu, naši sousedé nás neustále otravovali, abychom jim ten poslední pokoj přenechali. Že ho nutně potřebují atd. Já jsem měl takový zvláštní pocit a byl jsem zásadně proti. Moje manželka ale byla velmi měkká. Nakonec, i když jsem s tím nesouhlasil, jsme jim ten pokoj prodali. Já jsem vrčel i z toho důvodu, že mi tím přibyla práce a musel jsem zazdít dveře. A co se nestalo. Naši drazí sousedé okamžitě ten svůj byt prodali. Byl to na nás podraz a moje intuice byla správná. Já se v mnoha věcech nemýlím. I když si řada lidí myslí pravý opak (smích).